4.9.2007
Minulý týden jsem při hlazení Elišky, když se mi rozplácla v náručí a vyvalila kýtu, objevila na jejím boku bulku. Jistě chápete, co mě napadlo. Bála jsem se rakoviny. Hned druhý den jsem se objednala na naši veterinu přímo k paní doktorce Chylíkové, která Elišku operovala před rokem. Na veterinu jsme dorazili 30.8. Paní doktorka do boule zapíchla jehlu, natáhla do stříkačky a nedělo se nic. Ale když stříkačku vyfoukla na sklíčko, objevil se černý maz (Eli má v tom místě černou kůži, i maz je tudíž černý díky olupujícímu se epitelu). Oddechla jsem si, že jde jen o ucpanou mazovou žlázu. Paní doktorka bouli propíchla ještě jednou jehlou a vymačkala maz. Ne zcela, boule tam maličko zůstala, ale to nevadí. Eli trochu utíkala. Ještě před zákrokem dvakrát počůrala veterinární stůl, byla za to od paní doktorky pochválená :-DDD se slovy, že pití a vylučování je velmi důležité. Poté se přistoupilo k následné údržbě, zastřižení drápků (naše zvíře je velmi citlivé na své nohy a bojí se o ně tak, že skoro znemožňuje drápkovou údržbu), přičemž na paní doktorku hodila bobek, dále čištění oušek, kontrola zubů a nakonec odstranění dredů ze zadečku. Paní doktorka pravila, když se Eli prala, že jsem jí minulý rok zachránila operací život. Zvážila ji, má 1153 g, což je buď stejně nebo možná i maličko méně než před rokem. Pokud se nám podaří ji udržet na této váze, je to prý dobré. Takže jsme rádi, že se nic neděje a že Eli je řádně prohlédnutá a v pořádku.
3.5.2007
Minulý týden jsme přišli na to, že Eli neslyší. Není to však novina, zřejmě to trvá již minimálně půl roku, chová se totiž stále stejně a teprve teď nám došly všechny souvislosti. Když se drbe na bříšku a má hlavu sklopenou a tudíž má zakrytá očka, přijdu k ní, mluvím na ni zblízka, přesto jak hlavičku zvedne, je vidět, že o mě předtím nevěděla. Je také zcela jasné, proč přiběhnu do pokoje, dělám veliký rámus a Eli krásně tvrdě spinká dál. Když příjdeme rychleji do místnosti, stává se, že se lekne, přestože dveře při otevírání cvakají a musí tudíž vědět, že se někdo blíží. Když jsem si uvědomila, proč to vše, zkoušela jsem její reakci na zvuky. Schovala jsem se, aby mě neviděla, ale já ji ano a tleskala, pískala. Nic. Přišla jsem k ní a znovu zvedla hlavu od misky, jako kdyby mě zaregistrovala poprvé. Nevíme, kdy přišla o sluch, jestli je to věkem (v srpnu jí bude pět let ) nebo po operaci ze září loňského roku. Určitě je to nevratná záležitost. Musíme k ní přistupovat jinak, hodně ji hladit, udržovat oční kontakt, protože pokud nás nevidí, nemůže logicky vědět, že jsme v místnosti. Nezdá se, že by jí ztráta sluchu vadila, tak snad je i přesto spokojená.
13.3.2007
Naše zkušenosti s operací v loňském roce a pooperační péči jsem shrnula do povídání na stránce Nemoci. V současné době má Eliška bříško po operaci jako nové. Jen má poněkud větší apetit a velmi často žebrá. Musíme si dávat pozor, abychom nepodlehli a nenosili ji i to, co nesmí. A to se nám ne vždy daří. Poslední dobou Eliška přestala pít z napáječky. Bylo to poněkud alarmující, protože její záliba v pití byla opravdu veliká. Poptala jsem se na veterině a raději máme přijít na preventivní prohlídku. Trošku se mi podařilo Eli přinutit pít, když jí napáječku nutím a vymačkávám z ní vodu. Alespoň tedy Elišce dáváme více okurek, aby netrpěla žízní. Dnes nám ale udělala radost, sama se napila. Je možné, že někdy voda nebyla úplně čerstvá, Eli ji odmítla a nějak na napáječku pozapomněla. Pokusím se ji znovu naučit více pít. V pátek jsem se dozvěděla, že Elišky bráška Filípek už není, musel být uspaný, měl zhoubný nádor za přední packou. Je hrozné si uvědomit, že Eliška už nemá tatínka, brášku, její potomci už také nežijí a o osudu jejích dvou sester nevíme. Snažíme se proto věnovat se jí co nejvíce, předkládat pestrou stravu a hlavně jí dávat hodně lásky. A tahle snaha je ta nejméně náročná, protože jí máme moc rádi.
6.9.2006
jsme zjistili, že Eliška krvácí. Nevěděli jsme odkud, ale brzy jsme zjistili, že ze zadečku a nikoliv z nějakého zranění. Následovala okamžitá cesta na pohotovost do Prahy Libuše. Dostala antibiotika s tím, že má patrně zánět dělohy, ale že druhý den máme přijet znovu, že bude ordinovat specialista na drobné hlodavce. Druhý den jsem si pro jistotu vzala Eli do práce, abych viděla, jak snáší antibiotika. Naštěstí dobře, avšak stále krvácela. Ne až tak příliš, ale krev se vyskytovala. Po návštěvě specialistky, p. MVDr. Chylíkové se pohmatově zjistilo, že má oboustranně cysty na vaječnících, které pravděpodobně dráždí sliznici dělohy, která krvácí. Bylo řečeno, že je třeba totální kastrace. Že pokud cysty prasknou, následuje okamžitá otrava krve a úhyn. I pokud by k tomu nedošlo, cysty budou dráždit dělohu a může se vyskytnout zhoubné bujení. Takže jsme rovnou objednali termín na 13.9. Přijeli jsme na kliniku v časovém předstihu. Paní (slečna) doktorka nás tedy vzala dříve. Musím říct, že bylo těžké tam Eli nechat a odejít s vědomím, že se mohu vrátit a Eli nebude. Bylo to moc těžké. Dobrým znamením bylo, že se paní doktorka na mobilní telefon neozývala, což by byl znak toho, že něco se děje jinak, než jak bylo předpokládáno. Jeli jsme pro ni okolo čtvrté hodiny. Paní veterinářka odhalila ještě jednu věc, při operaci zjistila ještě příčinu krvácení, nezhoubný nádor na děloze. Překvapilo mě, že Eli není obalená prubanem a stojí na stole. Byla silně "opilá" léky, mžourala a vypadala celkem spokojeně opile :-). Na bříšku měla malou přelepku, pok kterou nebylo vidět. Když jsme ji dali do přenosky, začala se čistit, což bylo dobré znamení, ovšem ztrácela rovnováhu a sem tam sebou plácla chuděrka na bok. Jeli jsme autem, celou cestu jsem přenosku držela, neměla jsem ji položenou, přiliš to pak s Eli házelo a když se brzdilo nebo rozjíždělo, padala. Musím říct, že jsem cítila svaly na rukou a ramenou ještě několik dní :-). Doma chvíli zůstala v přenosce, teprve za chvíli jsem ji přesunula do klece podestlané jen novinami a kuchyňskými utěrkami. Byla hodně spavá. Obrovskou radost mi udělala, když večer snědla kousek salátu a pak se šla napít. Byli jsme velice rádi, že jí a pije. Stále jsem ale neviděla operační ránu. Měla ji přelepenou a měli jsme nakázáno ji vyměnit pokaždé, kdy se odloupne. Zpočátku k tomu vůbec nedocházelo, ale jak vyholené bříško obrůstalo, přelep nedržel. Takže jsem důkladně podestýlala stále novými utěrkami a přelepovala stále dokola, avšak výdrž byla čím dál menší. Těsně před vyndaváním stehů už jsem se ani o přelepování nepokoušela. Naštěstí o stehy nejevila zájem a nevytahovala je. Když jsme přišli na vyndavání stehů, hrubě jsem Eli urazila, protože jsem ji držela bříškem nahoru, veterinářka ji vytahávala stehy, poté strhávala strupy a dezinfikovala. Eli se na mě vysoce urazila a nechtěla se nechat hladit a utíkala přede mnou. Naštěstí jí to dlouho nevydrželo :-). Bříško se hojilo a hojilo, až asi začalo svědit a Eli si strhávala kus strupu v horní část jizvy. Takže jsme zase dezinfikovali lihem a opět čistě podestýlali. A tak čas plynul a nyní je bříško bez známek operace, Eli je veselá, papá až moc a my jsme všichni moc rádi, že to tak dopadlo a že jsme odvrátili možné zdravotní komplikace. Užili jsme si hodně strachu, přiznávám. Tímto ještě jednou děkuji veterinární klinice v Praze Libuši za kvalitně odvedenou práci a jmenovitě nejvíce p. MVDr. Chylíkové. Naše zkušenosti s operaci a pooperační péči jsem shrnula do povídání na stránce Nemoci.
listopad 2005
Jak se daří naší Elišce? Inu výborně. Dlouho jsem stránky neaktualizovala a to z prostého nedostatku času. Ovšem Elišce se samozřejmě věnuju co nejvíc. Má stálých svých krásných 1,2 kg :-), což je ovšem výsledkem důsledných dietních opatření. Hodně zeleniny, ovoce a sena, jen maličko zrní. Jogurtové bonbony došly, takže není o čem uvažovat. Nyní s přicházející zimou máme již nasušené seno do zásoby a doufám, že jsme nasušili množství, které nám vydrží alespoň do ledna :-). Naposledy jsme sušili ještě před pár týdny. Každopádně čím déle vydržíme s vlastními zásobami, tím lépe, nebudeme muset kupovat seno nejasného původu a pochybné kvality. Doposud jsme nevyřešili problém s kapající napáječkou. Ve starších zápisech v deníku je zmíněno, jak Eli nekapající model napaječky poničila, když do trubičky během pití kousala (brousí si o ni zuby) tak intenzivně, že poničila bajonetové upevnění k plastové nádobce. Znovu jsem učinila pokus o zakoupení lepší napáječky na jaře. Jednalo se o kuličkový systém kombinovaný s pružinou. Bohužel napáječka se chovala naprosto nepředvídatelně, někdy tekla samovolně a jindy naopak netekla, ani když se Eli chtěla napít. Takže jsme opět u původního modelu, ten alespoň napájí. Tato koupě tedy moc úspěšná nebyla. Naopak jsem ale zakoupila nůžky na Eliščiny drápky a nemůžu si je vynachválit. Jde o nůžky na kočičí drápy. Jelikož nemám jejich fotku, krátce je popíšu. V podstatě připomínají malé nůžky z manikůry, avšak na jednom břitu mají do strany vybrání, do kterého se drápek nasadí a druhým břitem ustřihne. Kleštičky na nehty se neosvědčily, protože než se mi podařilo nasadit dráp do mezery mezi břity, která je dost úzká, Eli mi packou cukla a střihání pak bylo pro ni delší a víc stresující. Střihání drápů totiž bytostně nesnáší.
březen 2005
Eliška podzim a zimu prožila a prožívá tak, jako jaro nebo léto. Jen s tím rozdílem, že tráva není, teplo taky ne, pojídá koupené papriky a okurky, bez nich by patrně nemohla být živa. Užívá se teplíčka domova a určitě nemá zájem studovat to bílé, studené, čeho je venku letos tak velká nadílka. Silvestra prožila trošku vystrašeně, dokud se střílelo okolo jen namátkově, nechávalo ji to chladnou. Ale jak o půlnoci začala pyrotechnická vřava, stal se z ní malý ustrašený bobánek, který jsem musela po půlnoci mazlit a utěšovat. A máme zase na celý rok pokoj. Jedna věc zůstává nezměněná, Eli nesnáší střihání drápků. V jednom člověku to šídlo zvládnout nejde a tak někdo drží a druhý střihá. Zadní tlapky, to jde, ale ty přední ... Stále mi ty packy bere, pofňukává a trochu se klepe, jak se jí to nelíbí, tak vždy chvíli dáme přestávku a pokračujeme. Elišky drápky mají jednu vlastnost, bohužel se točí a křiví. Takže musíme střihat k její nelibosti často. Koupání se Elišce líbí, ale posledně před tím absolvovala právě manikuru a koupel už byl vrchol. A podle toho se i chovala. Když už zmiňuji základní Eliščinu údržbu, nesmím zapomenout na pravidelné střihání srsti na zadečku. Eli je pološeltie a kdybych ji za celý život neustřihla ani centimetr srsti, tahala by už za sebou úctyhodnou vlečku. Což o to, mohlo by to vypadat pěkně, ovšem pod podmínkou, že by si do ní Eli nečurala a nezapletala hobliny. Z tohoto důvodu ji maličko "krátkosrstím". Vznikly nové fotky, které současně vypovídají i o popisovaných udržovacích aktivitách. Najdete je v novém albu s názvem Album Elinky II..
1.10.2004
Navštívila jsem výstavu morčátek v Botanické zahradě v Praze. Trpěla jsem jako zvíře, protože jsem měla chuť odnést domů další morčata. Současně probíhala vedle ve skleníku i výstava kaktusů a sukulentů, kde jsem také trpěla, jelikož mám již teď parapet plný a nemohla jsem si nic velkého koupit. Tak jsem si koupila pidikvětník s živými kameny. Jinak jsem poprvé od doby přinesení Elišky domů viděla jejího brášku Filípka, který žije u bratra mé kolegyně. Je to velký krasavec, posuďte sami, je Elišce dost podobný a je moc pěkný : celkový pohled a detail. Další zprávou je, že Eli zničila svoji novou napaječku, která nemá kuličku, ale pružinku s pístem. Při pití si totiž obrušuje zuby o kovovou trubičku napaječky, takže tak dlouho působila silou na bajonetové upevnění trubičky, až tři kolíčky ze čtyř, vytvářející spojení mezi trubičkou a napaječkou, praskly. Tak jsme zase u staré a chystáme se novou spravit. Tedy spíše řečeno slepit. V létě jsme Elišku občas vykoupali, byla odspodu zapařená, v uplynulých vedrech se nebylo čemu divit. Vypadalo to, že se jí to snad i líbí, nejvíc samozřejmě zabalení do ručníku a vytírání srsti. Takže jsme koupali naprosto bez problémů. Vzniklo také nové Eliščino album. Na posledni fotce v tomto albu vidíte Eliščino nadání k tvořivosti. Tahá zespodu dna noviny, trhá je a ohýbá tak, aby zakryla zpoloviny svůj vchod do nory pod ručníkem. Pokaždé to vypadá trochu jinak, ale vždy je to podobné. Dělají to také Vaše morčátka? Až zase něco postaví, vyfotím, aby bylo srovnání jejích architektonických stylů :-))).
1.9.2004
Tak s námi Eliška byla na dovolené na chalupě. Původně jsem si myslela, že ji tím udělám velkou radost, opak byl pravdou. Eliška byla hodně zalezlá, bojácná, zaražená. Víceméně dovolenou strávila pod ručníkem, což je její příbytek. Jedině na travičce se jí libilo, hezky se pásla a válela. Byla horka, takže se chladila. Jakmile jsme dorazili domů, Eli obhlídla svůj můj pokoj, vyskočila na ručník, začala po něm skákat, pak pobíhala po kleci, tu něco uzobla, tam něco uzobla, panáčkovala a loudila něco dobrého. Úplně se změnila. Prostě Eliška je domácí typ, ve svém pokoji se cítí bezpečně a jistě a změny prostředí nemá moc v oblibě. Přesto doufám, že i tak jí pobyt na zahrádce udělal dobře. O vikendu 28.-29.8.2004 se uskutečnila výstava drobného zvířectva v Praze Hostivaři. Vystaveni byli králíci, holuby, drůbež, kobylka Magda a koza, která každé ráno dávala téměř litr mléka. Dále jsem se pokusila zorganizovat malý expoziční koutek s morčaty. Byla vystavena výstavní morčata s průkazy původu i tzv. voříšci. Expozice byla i prodejní, k prodeji jsme nabídli mláďata bez průkazu původu, s průkazem původu nevhodná na výstavy např. z důvodu světlejší barvy, tedy zvířátka sice krásná, ale určená spíše na mazlíčky a morčátka s průkazem původu s výstavní kariérou. Ačkoliv se zdálo, že počasí nebude zrovna nejlepší, nakonec se vydařilo, tombola nesměla chybět, kobylka Magda vozila děti, nechybělo občerstvení v podobě domácího guláše, uzených klobás a točeného piva a nálada byla přímo skvělá. Fotografie z výstavy jsou uvedeny v tomto albu.
1.7.2004
Dne 28.8.-29.8. 2004 bude probíhat výstava drobného zvířectva v areálu rybářů v Praze Hostivaři. Letos poprvé bude ke shlédnutí malá expozice výstavních morčátek a prodejní část, ve které na Vás budou čekat mláďata neušlechtilých a možná i ušlechtilých morčátek na mazlíky. TĚŠÍM SE NA VAŠI NÁVŠTĚVU. Eliška má od 27.6.2004 novou napáječku. Stará byla s typickou kuličkou a často tekla, když jsem ji dokonce nesla v ruce, tekla jen v rytmu kroku. Proto jsem nezaváhala, když jsem v Intersparu v Hostivaři uviděla napáječku bez kuličky se systémem pružinky a vrchním plněním nádobky. Eli si zvykla velmi rychle. Zatím napáječka neteče vůbec. Zde je obrázek konstrukce napáječky. Takhle vypadá zvenku klece. Jinak konečně jsem se dostala k odnesení trusu na parazitologický rozbor. Navštívila jsem veterinu v Nových Butovicích, kde mi do druhého dne dali výsledek. A výsledek byl NEGATIVNÍ. Eliška je úplně zdravá a nemá žádné parazity. K tomuto vyšetření jsem se rozhodla po přednáškách z parazitologie, z které jsem pochopila, že i podle mého původního názoru čistá tráva může být pěkně špinavá. Vezmeme-li v úvahu, že půdní roztoč může v sobě nést tři boubele tasemnice, je jasné, proč jsem nechala Elišku otestovat. A jsme moc rádi, že výsledky jsou jaké jsou. Jinak doporučuji toto vyšetření i ostatním, někteří veterináři dokonce toto vyšetření doporučují nechat udělat několikrát do roka. Trus se nemá odebírat z jedné várky, ale v časových odstupech. Odebraný vzorek je nutné rychle dopravit na veterinu. Pokud to nelze, je dobré uchovat vzorek v lednici.
18.6.2004
Dne 17.6.2004 se Eliška stala prababičkou, jelikož se její syn Eda stal dědečkem pěti krásných mláďátek. Jinak Eliška se má jako prasátko v žitě a z toho pramení i její postupné osádlování, nějak nám holka kyne. Takže jsem přehodnotila její jídelníček a začínáme (už skoro měsíc) se změnami. Žádná stále plná miska směsi se zrním. Pouze denně hrstička a někdy ani to ne. Hodně zeleného a občas trocha Pikovitu (vitamínový sirup pro děti) do pusinky. A taky hodně pohybu. Jednoho času moc běhat po pokoji nemohla, naučila se vyskakovat na předměty pod postelí a nemohli jsme ji odtamtud dostat. Než se koupilo prkno, které zatarasilo přístup, chvíli to trvalo. Ovšem stálo to za to. Nyní Eliša nemá kam zmizet :-))). Současně jsem musela vystihnout vhodnou dobu na vypouštění, což je devět hodin večer. V tu dobu má Eli maximum svých denních biorytmů a dokonce běhá :-DDD. A tak se těmito prostředky snažíme, aby z naší milované Eli nebyla chlupatá koule sádla. Také jsme minulý týden navštívili veterinu na poněkud kvalitnější stříhání drápků. Stříháme jinak sami, ale dvě packy má černé, drápy také a špatně odhaduji, kam až mohu střihnout. Jelikož některé drápky mají tendenci se kroutit, zašli jsme na pořádné ustřižení. Eli byla nejhodnější morče na veterině, musím se pochlubit, její dědeček kousal a její babička řvala, jak když jí stříhají končetiny a ne drápky. Také jsem si nechala vypsat žádanku na parazitologický rozbor trusu, sice to podle váhy nevypadá, že by něčím trpěla, ale po přednáškách z parazitologie vím, jak rozšíření parazité jsou a jak je taková čistá tráva leckdy "nečistá". Zatím se nějak nemám k tomu vzorek trusu odebrat, jelikož laboratoř je mimo mé obvyklé trasy po Praze, ale nějak to vymyslím. Jinak začíná vegetační doba jara, již jsem nasušila dvě skládací přepravky letošního čerstvého krásného voňavého sena. V obýváku vedle gauče. Ještě že mám tak shovívavé členy rodiny.Milly má hrobeček na zahrádce a vysadila jsem jí tam krásný cyprišek tupolistý - pomalu rostoucí odrůdu.
24.5.2004
Eli nese samotu velmi dobře, ba co víc, ona ji přímo vyžaduje. Jakmile Milly umřela, hned jsem sháněla nové morčátko, které by Elince dělalo společnost. Byly předvybrány dvě slečny, Elinčiny vnučky. A tak jednoho dne jsme vzali obě slečny a přivezli je k Eli. Obě byly moc hezké a nějak jsem si nemohla honem vybrat. Jenže když jsme je k Eli na neutrální půdě na křesle přidali, Eli nejdřív jen seděla, ale pak se začala poměrně dosti agresivně do obou pouštět. Je dost mohutná, už jen jak se proti nim rozeběhla, vyhlíželo dost děsivě a když použila zuby, bylo jasné, že to takhle nepůjde. V kleci jejich soužití samozřejmě nebylo možné už vůbec. Sejmuli jsme horní část klece, pustili Elišku po místnosti a horní částí přikryli obě samičky. Eli obcházela okolo, šíleně se ježila, stále zívala a ukazovala tak své mohutné zuby, nadávala a cvakala zubama. Prostě Eli je hodně dominantní (to se projevovalo už při soužití s Milly, která byla dosti pod pantoflem) a byla již delší dobu od Millyniny smrti sama a zvykla si tak. Poté, co jsme samičky odnesli, obcházela úplně šťastně klec a vypadalo to, jako kdyby si říkala "a tohle je moje miska a tady se napiju, protože je to moje voda a hups ....a tady si lehnu do své síťě". Sice bychom se mohli pokoušet o postupné seznamování a zvykání obou samiček na sebe, ale jistým způsobem by to bylo lámání přes koleno a bylo by to frustrující pro obě. Proto jsme se rozhodli, že si necháme Eli samotnou. Musím říct, že vůbec nestrádá, je maximálně spokojená a také ke mně víc přilnula a už to není takový cvok, který se bojí a stále někam utíká.
1.1. 2004
Milly nám umřela 21.12.2003 ve 2:30 po císařském řezu poté, co v ní nejdříve uhynuly dvě menší mláďata již dříve a dvě větší vyvinuté 19.12. Vše začalo týden předtím, náhle baštila o mnoho méně než jindy, oblíbené papriky snědla jen tak čtvrtinu, okurku nechtěla, z misky toho moc nesnědla. Jinak byla poměrně veselá, jen unavenější, běhala po pokoji a dokonce se vrhala na igelitovou tašku, od které jsem jí, zlobidlo, musela mnohokrát odhánět. V úterý jsme raději zašli na veterinu, protože měla menší bobečky, tenké a menší a někdy měkčí. Na veterině nám předepsali především vitamínovou kůru. Mláďata se hýbala, veterinář odhadoval minimálně dvě. Doporučoval vitamíny, pangamin k podpoře zažívání a změnit jídelníček a vysledovat, co je oblíbené a to podávat. Prostě Milly hýčkat. Takže Milly začínala být hýčkána, něco jedla celkem obstojně něco moc ne. Dostávala hodně vitamínu C, pangamin, Combisol. Byla sice smutnější, ale nezbedně škubala ručník a noviny. Jenže jídlo stále moc nebaštila, takže se přistoupilo k injekčnímu podávání glukozy. 
Dne 19.12. večer ustaly pohyby mláďat. Následovala okamžitá cesta na veterinu, kde nás odkázali do veterinární nemocnice AAVET, kde byli schopni okamžitě operovat. Pozdě večer proběhl císařský řez, který byl podle sdělení veterinářů nezbytný, buď by Milly umřela s mrtvými mláďaty v břiše nebo operace. Přes noc zůstala v nemocnici, dýchala pravidelně, byla zahřívána. Druhý den dopoledne se pro ni jelo. Prý se už batolila po kleci. Ten den byla hodně spací, ale začínala se hrozně zlepšovat. Dostávala antibiotika a byla krmena do pusinky, sama se snažila jíst jen seno. Tulila se k ostatním morčátkům, škubala noviny, večer se dokonce pokoušela nadšeně hulákat při drbání na hlavičce, ale se sešitým bříškem to moc nešlo. 21.12. ve 2:30 umřela, dokonce se senem v tlamičce. Bylo to hrozně rychlé. Měla obrovskou vůli žít, ale nezvládla to. Moc nás to všechny sebralo. Ale život jde dál a všechno časem přebolí. MYSLÍME NA TEBE, MILLY !!!
20.11.2003
Černý americký crested, u kterého Milly byla na návštěvě, se otcem nestal. Milly patrně byla vyjukaná změnou prostředí a proto ho odháněla. Jiná situace je však nyní po měsíčním pobytu irského cresteda s Milly u nás doma v jedné kleci. Jedna noc byla velmi hlučná, Milly vydávala podivné zvuky, ozýval se dusot a běhání. Po určité době jsem nevydržela a šla se podívat, oba leželi, Milly zpívala jako ptáček a Kuba (irský crested) vydával podivné zvuky, jakoby chřestění zoubkama, ale ne agresivní, promíchané s povrkáváním. Dnes je to měsíc od tohoto dne respektive noci. Milly je však silně střapatá, je rozetka a poznat na ní, zda zabřezla nebo ne je skoro nadlidské usilí. Nezbývá než čekat.
10.10.2003
Jelikož Milly nezabřezla, rozhodli jsme se ji dát na krytí k samečkovi a tak se Milly 3.10.2003 vydala na týdenní výlet k samečkovi, krásnému černému americkému crestedovi německého původu. Strávili spolu poklidný týden, během kterého spolu vycházeli moc dobře. Milly měla zrovna říji, vrkala na samečka, ale když o ni měl zájem, utekla. Takhle to prý bylo často, takže netušíme, jestli je nakrytá nebo ne. Jelikož je nutné, aby Milly zabřezla a měla mláďata do roka svého věku a rok se již nezadržitelně blíží (první porod po roce věku samičky může být rizikový), nenechali jsme nic náhodě a po příjezdu Milly jsme k ní přidali půjčeného samečka zlatá aguti, který je velmi zajímavý tím, že na zádíčkách mu jde srst obráceně, od zadečku k hlavičce ("irský crested"). Je to ještě mládě, ale už je schopen chovu. Zdá se totiž, že Milly potřebuje být se samečkem déle než jen přes říji, asi si na něho potřebuje pořádně zvyknout. Proto patrně odháněla černého amerického cresteda. Ovšem kdo ví, třeba se připuštění povedlo. První připouštění v létě se nepovedlo díky tomu, že starší sameček (3 roky) byl příliš dominantní, proto Milly vyděsil, uhnal a museli jsme ji od něho předčasně oddělit.
21.9.2003
Milly skutečně nezabřezla. Již třetí den má říji a vrká jako o závod. Ale už jsme dohodnuté s majitelkou nádherného černého amerického cresteda a za 14 dní bude další nakrývací akce.
14.9.2003
Tak přeci jen je Milly zřejmě březí. Minulý týden při prohmatové zkoušce se zdá, že tam něco v bříšku má, současně je silně pažravá a zdá se nám, že se kulatí. Uvidíme. Dnes je to měsíc od nakrytí.
6.9.2003
Tak nám teď v úterý začala Milly vrkat jako při říji. Zdá se, že nakrytí se nepovedlo :-(. Otázkou je, jestli ji k tomuto chování neprovokovala její máma Eli, jelikož měla říji také. Zatím nějak nemůžeme poznat, zda se Milly kulatí nebo ne. Mně se zdá, že ano, ovšem může mě ovlivňovat touha po tom, aby březí byla a dočkala jsem se mláďátek. Zítra máme se známými morčecími chovateli takový malý srazík. Vezmu ji s sebou a snad budeme chytřejší.
24.8.2003
Celých 14 dní byla Milly a zapůjčený sameček s rodokmenem Rezoušek (červený rex) spolu, abychom se dočkali mláďátek. Milly má nejvyšší čas, už jí táhne na jeden rok a první porod se doporučuje právě před dosažením tohoto věku. 14 dní spolu žili v jedné kleci, tulili se spolu a Milly nosila Rezouškovi jídlo, protože byl zpočátku zalezlý pod ručníkem. Jelikož doba připouštění připadala na moji dovolenou, byli se mnou na chalupě a užívali si přírody a spousty trávy. Rezouš občas zabublal, ale jinak moc tendencí k páření nebylo, spíše spolu báječně vycházeli. Zvrat nastal 17.8.2003, kdy na Milly přišla říje. Páření začalo večer. Byla jsem ráda, avšak nadšení mě přešlo velmi rychle. Jen během krátké chvíle, kdy jsem s nimi byla v pokoji, jsem viděla nejméně 8 akcí, Milly ječela a utíkala, ale Rezouš je proti ní obrovský a vždy ji dohnal. Odešla jsem a přišla až za chvíli. Celé to pokračovalo, Milly byla vystresovaná, uřícená, až jí teklo z nosu a vyděšená. Chvíli jsem ještě čekala, zda nenastane zvrat, ale nenastal, tak jsem vzala Milly a dala jí odpočinout na křeslo. Bylo mi jasné, že i když se Milly pak už bránila zubama, Rezouš je tak velký a tak dominantní, že se neubrání a že ji tedy už nemůžu do klece k němu zase vrátit. Navíc jsem uvažovala, že nakrytí proběhlo úspěšně a tedy že není důvod, proč bych je nemohla oddělit. Eli byla celou dobu ve své samostatné kleci. Chtěla jsem je dát tedy opět spolu, ale neuvědomila jsem si, že Eli si prostor již vzala za svůj a současně ucítí z Milly samečka. Nastal boj, dosti divoký. Milly jsem tedy už totálně zdeptanou musela opět z klece vyjmout. Jediná možnost, jak dát obě holky znovu dohromady, byla společná koupel, aby se smyl pach samce a současně obě holky vzájemně stejně načichly. Poté jsme je dali do vyčištěné klece a zavalili je jídlem. Situace začala být lepší, i když vnoci Milly ječela, jako když ji vraždí, pokaždé, co se na ni Eli jen trochu podívala. Naštěstí je to již týden a holky se celkem daly do kupy, ale Eli je vedoucí samice a dává to občas najevo. Což je ale naštěstí normální úkaz, jelikož takto to bylo ještě před připouštěcí akcí. Problém tu je v tom, zda se nakrytí povedlo nebo ne. Někteří chovatelé tvrdí, že samečkovo řádění mohlo být způsobeno tím, že si nebyl jistý úspěchem. Může to tedy znamenat, že Milly vlastně nakrytá není. Zatím se nedá poznat, jak to je, to patří až budoucnosti. DRŽTE NÁM PALCE.
14.7.2003
Nakonec jsem koupila klec bez poloprůhledného plastu, jelikož se zjistilo, že je to v podstatě pro morče nesehnatelná věc. I když je pravdou, že o takový výrobek by zájem byl, jak jsem tak zjistila. Každopádně jsem se přestala hnát za nesehnatelnou věcí a v Hornbachu koupila klec Ferplast. Má šedý spodní díl, horní část je ze stříbrných drátů, dvířka jsou pěkně široká, což zlepšuje manipulaci uvnitř klece a na "stropě" mají další posuvná dvířka. Konečně, když dávám do klece seno, není všude okolo a pokoj nepřipomíná seník :-))). V příslušenství je půllitrová napáječka a plastové jesličky (ty se u mě neužijí, holky rády leží v seně). Myslím, že obě holky jsou spokojené a já taky.
9.4.2003
Tak se nám nějak nedaří sehnat pěkný byteček pro morčátka, protože mám jeden požadavek na klec, který dost zužuje výběr. Chci totiž klec, která má spodní část z poloprůhledného plastu. V současné době používám klec po papouškovi, od firmy Ferplast s poloprůhledným zeleným plastem, přes který se morčátka moc pěkně pozorují a nejsou jim vidět jen uši. Jenže i když jsem prochodila poměrně hodně obchodů, všude vidím jen neprůhledné plasty. Morčátka se mají fajn, ale jaro se podílí na změně jejich chování, říje mají stále pravidelně po 16 dnech, ale před pár dny jsem byla zaskočena velmi silnou říjí u Elinky. Chovala se totiž jako samec a objektem jejího zájmu byla Milly, která samozřejmě kvičela, jako když ji vraždí. Naštěstí to netrvalo dlouho a říje znovu odezněla a je klid. Po konzultacích s jinými chovateli jsem se dozvěděla podobné informace. Že se samice někdy takto chovají, nejvíce je to známo u samic králíků. Zdá se, že s tím nic nenadělám, byla jsem upozorněna, že v té době nemohu Milly oddělit, protože Eli by mohla celý prostor v době krize mezi oběma morčaty pojmout za svůj a později by nastal problém s vracením Milly zpět. Určitě by pomohla větší klec, jenže tím se dostávám do bludného kruhu.
12.3.2003
Od posledního zápisu do deníčku se stalo následující, Millynka už dospěla a na Elišku leze jaro, z čehož plyne, že každých 16 dní mají obě říji, chodí okolo sebe, vrtí zadečkama a bublají jako samečci. Trvá to dva dny a přesně po 16 dnech znovu. Máme tedy přesný kalendář vhodných dní ke krytí. Letos má Eliška klídek, za to Milly bude mít do roka svého věku mrňata, jak je doporučováno. Již má vyhlídnutého ženicha, krásného samečka rexe s rodokmenem, který se jmenuje Rezoušek. Brzy nastane jeho čas. Jinak obě morčule jsou krmené jako sloni, tu paprička, tu mandarinka apod., jedna směs zrní je střídaná s jinou, aby v jedné něco nechybělo. Žijí si jak v bavlnce, Eliška má nádhernou lesklou srst a Milly roste do krásy. Milly mě bere za skoromámu a Eliška už je ochočenější, ne-li již úplně ochočená. Také pro ně chystám koupi většího obydlí, přeci jen Milly už není mládě a roste. Chystám se obejít různé obchody s metrem a kriticky obhlédnout různé verze klecí.
25.1.2003
Eda se dnes oženil a jeho novou paní morčicí se stala krémová morčičí slečna Natálka. Hned jak se viděli, začal ji Eda obcházet a bublal, seč mohl. Začal ji olizovat a moc se mu líbila. A ona se nechala a ještě se k tomu olizování nastavovala. A začali se k sobě tulit. Edův páníček a já jsme byli moc rádi, že si padli do očka. Takže Elinky synáček se má moc fajn a já jsem moc ráda, že se mi neztratil z očí a ještě je v páru s tak nádhernou morčicí. Teď se jen těším, až bude otcem. A podle toho, jak se k sobě mají, to nebude dlouho trvat.
16.1.2003
Eda, který má nového paníčka, se bude 25.1.2003 ženit s krásnou krémovou samičkou, která se jmenuje Natálka. Je moc krásná. Doufám, že se s Edou zkamarádí a postupem času se do sebe zamilují a budou mít krásná mláďátka. Elinka s Milly si žijí v klidu se spoustou bašty. Elinka je hrozně dospělá, rozvážná a klidná a docela dost trpělivá. Millynka je naopak temperamentní, živá a společenská a pubertální :-))). Stále povídá, je hrozně upovídaná. Občas dostane od mámy pohlavek, to když je moc vlezlá nebo moc vyvádí.
28.12.2002
Ode dneška mám už jen dvě morčátka, konečný počet. Eda byl odstaven od maminky a je u nového paníčka, který je současně majitelem jeho prababičky a pradědečka. Teď je ve skupině s jejich samičkou, aby mu nebylo smutno. A smutno mu není. Už se naparuje před samičkami. Takže odstavení se obešlo bez jakýchkoliv problémů. Kadox zdá se zafungoval a Chirodiscoides jsou zřejmě už buď úplně vyhubení nebo tak, že je nemůžu ani najít. Ještě budu srst sledovat.
14.12.2002
Během uplynulých dní se stalo hodně věcí. Pár dní po narození dělali mláďátka takový randál vnoci, že se skoro nedalo spát. Naštěstí je to postupem času přešlo. Nebo spíše takhle. Brzy se naučili vyhopsnout do sítě za Elinkou a tudíž ji nevolají a spinkají s ní. Už papají všechno, co se dá a i to, co se nedá :-). Už musíme všechno jako okurky a papriky dávat ve dvou kusech, aby se všichni podělili. Millynina vada nožiček vypadá tak, že chodí v podstatě po zaťatých pěstičkách. Ale začali jsme cvičit, každý den jí narovnávám packy a masíruju a věřte nebo ne, jedna se jí narovnala a chodí na ní úplně normálně. Je moc živá a upovídaná, vůbec nezavře tlamičku. Je víc závislá na mamině. Eda je samostatnější a včera se projevil jako pravý chlap a začal obcházet Milly, pohupoval se a bublal :-). Puberťák :-))). Je o něco klidnější než Milly. Jinak bojujeme s Chirodiscoides caviae pomocí přípravku Kadox. Výsledek zatím není zcela jasný, ale věřme, že zabere. Jde o přípravek, který obsahuje kapsle s insekticidem, které po průchodu zažívacím traktem morčete zůstávají neporušeny. Současně přípravek obsahuje růstový inhibitor parazitů a funguje i na vajíčka a larvální stádia. LD 50 je okolo několika kil insekticidu na kilo živé váhy krysy. Měl by být tedy naprosto bezpečný.
30.11.2002
Mláďátka a Eli si pořád povídají a to i v noci :-). To je řečí ... Podle první prohlídky to vypadá, že kopie Elišky je kluk ( Eda ) a rozeťáček je holčička ( Milly ). Vypadá to tak, že sameček už má majitele a holčičku si nechám.
29.11.2002
Mláďátka se narodila dnes v 7:30 a jsou dvě. Ráno mě probudil nezvyklý ruch v kleci, hopsání po hoblinkách a prozkoumávací vrkání. A najednou jsem uslyšela pištění mláděte. Rozsvítila jsem a šla pozorovat. První mládě už bylo na světě, Eliška ho pečlivě olizovala. A ono protestovalo a kvičelo. Za chvíli přišlo mládě druhé, to už jsem viděla přímo porodit a viděla jsem očišťování od plodových obalů. A pak následovalo nové oblemcávání :-))). Za další chviličku jsem videla Elišku požírat placenty. Předpokládala jsem to horší, než to bylo. Krev na hoblinkách se objevila jen proto, že jí pojídané placenty padaly. Mláďátka jsou dvě, jedno je naprostá kopie Elišky, bílá lysinka, bilý flek za ušima a dokonce i tu zadní pravou má bílou. Je to neuvěřitelné. Je hladkosrsté. Druhé mládě je rozeťáček, má vrozenou vadu předních tlapiček. Mláďátko je ale moc bystré, chodit může a taky to velmi bystře provozuje a je moc krásné. Vše dobře dopadlo. Jsme všichni moc šťastní.
22.11.2002
V Elince mláďátka kopou jako vetřelečci, jedno dokonce pravidelně chroupá zoubkama :-). Cítím to v ruce, když ji držím, je to stejné, jako když hladím Elišku po hlavičce a chroupá zubama. Táta dokonce přiložil k Eliščině bříšku ucho a začal se smát, protože skutečně slyšel skřípání zoubků. Mláďátka budou minimálně dvě, podezřívám Elču, že čeká i třetí, ale to je jen odhad, protože mláďata mě mohou mást svým uložením v bříšku. No uvidíme. Mamina Elina baští jako o závod, pije jako o závod a i o závod se válí :-).
17.11.2002
Ačkoliv před několika dny jsem měla pocit, že boj s breberkami jsme zvládli, předevčírem jsem zjistila pravý opak. Na zadečku ve spodní vrstvě srsti jsem je našla v poměrně velkém množství. :-((( Musím zvážit jinou léčbu, Biokill je zřejmě málo účinný. Jenže situaci komplikuje jedna věc, na kterou jsme přišli dnes. Elinka je březí !!!!! Několik dní jsem s obavou sledovala její velké bříško. Myslela jsem, že je přejedená, ale dnes jsem ucítila pohyby, něco v ní z jedné strany bříška ťuká a z druhé strany se objevují boule, které mizí a taky buší. Dokonce jsou ty pohyby i vidět, pouze se stačí jí koukat na bříško. Naposledy byla se samečkem ve stáří šesti týdnů a už je březí. Máme o ni strach, aby to zvládla.
1.11.2002
Eli mě zase hryzla, tentokrát do krve. Nesla jsem ji trošku ospalou a ona nejdřív prstík olízla, pak prozkoumala zoubkama a raf. Zdá se, že budeme muset vychovávat. Tak jsem se dala do stříhání drápků, zadní jsme zvládli, ale přední ne, to se po mně oháněla zubama. Ani okřiknutí nepomohlo.
27.10.2002
Eli mě hryzla do prstu, když jsem ji patlala Biokillem. Vůbec se jí to nelíbilo a nakonec mě kousla. Ne do krve, ale lekla jsem se a docela to bolelo. Nakonec jsme to nějak zvládli a po omatlání jsem ji hladila a chlácholila. Ona mne začala olizovat, skoro jsem měla pocit, jakoby se mi tím omlouvala :-). No není mi dosud jasné, jak budeme breberky řešit příští neděli.
26.10.2002
Eli minulou neděli silně protestovala proti patlání Biokillem. Pod krčkem se to nepovedlo vůbec a v kritické oblasti okolí očí částečně. Výsledkem je, že ke dnešnímu dni ještě něco na čumáčku leze. Počty parazitů ale klesly. Zítra znovu patláme, držte palce, ať se tolik nevzpouzí. Jinak Eli miluje okurky, je na nich úplně závislá, papriku, banán, do jablka párkrát kousne. Ale co hrozně miluje, jsou mléčné výrobky jako jahodový jogurt, Krajanka apod. Ode dneška má nové místečko v mém pokoji, nikoliv ale na zemi, nýbrž na skříňce. Líbí se jí tam a má rozhled.
13.10.2002
Elišky kožíšek jsem tak dokonale napatlala Biokillem, že snad nic nemůže přežít. Při této operaci, kdy byla moc hodná, jsem zjistila, že má ráda drbání na bříšku. Ona si při té aplikaci na vatičce u toho ještě slastně povídá. Asi jí to připadá jako olizování od mámy. Okolí očí jsem jí vzala vatičkou na tyčce, co se používá na čištění uší. Další dávka nás čeká zase příští neděli.
12.10.2002
K dnešnímu dni bojujeme s parazity. Najednou jsem si jich všimla na Eliščině kožíšku v podobě jakoby moučného poprašku. Při bližším zkoumání jsem zjistila, že se hýbou. Prozkoumala jsem je pod mikroskopem a zaslala na veterinární fakultu v Brně, kde se zjistilo, že se jedná o Chirodiscoides caviae. Hledala jsem i na cizojazyčném webu a našla jsem fotky, podle kterých mohu potvrdit, že určení bylo správné. Paní doktorka na veterině nám předepsala Biokill, výsledky zatím po první aplikaci moc slibné nejsou. Uvidíme, jak to bude vypadat zítra po druhé aplikaci.