ZDE můžete NAVŠTÍVIT KNIHU NÁVŠTĚV a zanechat vzkaz případně dotaz.
Nechovám již žádné morčátko.
22.2.2009 Od minulých zápisů se událo moc věcí. Nebudu je všechny popisovat, tak tedy jen ty nejdůležitější. Eliška se přestěhovala se mnou do nového domova. Zvykla si tu velmi dobře. Několikrát byla na hlídání u příbuzných, když jsme byli na dovolené mimo ČR. Byla prý moc hodná a já byla ráda, že je v dobrých rukou. Poklidný život nám začal mizet loni napodzim. Eliška v teplém domově chytla zápal plic. Nebylo mi jasné, jak k tomu mohlo vůbec dojít. Žádný průvan, teplo. Veterinářka tvrdila, že jsme klidně původce nemoci mohli přinést zvenčí na oblečení. Takže chrochtala, těžce se jí dýchalo, ale přišli jsme na to velmi brzy, takže léčená byla okamžitě. Léčba zabrala. Byli jsme nadšeni tím, jakou vůli má a jak se snaží a bojuje. Když se vyléčila úplně, nějakou dobu byl klid, Eliška se rozjedla a vypadala lépe než před nemocí. Jenže pak nastal zlom, zastavení střev vlivem nákazy Clostridií. To už bylo na hraně, vypadalo to, že se nedožije rána. Dožila se, díky pečlivé paní veterinářce se ji podařilo zachránit, musela jsem se ale naučit píchat přes jeden víkend injekce antibiotik. Co bych pro ni neudělala. Udělala bych skutečně cokoliv, aby byla zdravá. Jenže i když se ji podařilo zachránit, toxiny z clostridiální infekce způsobily atrofii svalů zadních končetin. Takže přestala chodit. Jedna noha byla lepší, druhá horší. Eliška se začala lepšit, nebyl tedy důvod, proč ji krátit život kvůli nefunkčním zadním nohám. Každý den několikrát jsme rehabilitovali nohy, denně jsme vstávali v pět ráno a cvičili s ní a pak ještě mnohokrát během dne. Dokázala stát, na nohách se vytahovat, ale bála se udělat krok. Vše vypadalo dobře. Nastal však další zlom, který už byl osudný. Za něj už jsme nemohli jít. Eliška přestala přijímat potravu. Apatie, ležela a chrochtala v kleci, asi měla silné bolesti. Okamžitě jsme jeli na veterinu a už jsme oba věděli, že se už s ní domů nevrátíme. Paní veterinářka tvrdila, že už nemá sílu dál bojovat, že je organismus už vyčerpaný a že je dokonce těžké říci, co se stalo, zda selhání ledvin, srdce či zažívání. Po velmi těžkém rozhodování se a po zvážení informací od veterinářky, jsem se rozhodla ji dál netrápit. Do této chvíle jsem ji vytáhla do života dvakrát a bylo vidět, že to jde a že mezi epizodami má život stále ještě pěkný a baví jí žít. Teď už to tak nevypadalo. Nastal čas ji nechat odejít. Za silné podpory manžela, který moc dobře věděl, co bude následovat (zkušenost s pejskem), jsme ji nechali uspat. Nejdřívě jí podali silnou dávku anestezie, aby usnula. Při té příležitosti jsem ji držela a loučila se. Bylo vidět, jak usíná a přestává chrochtat bolestí, doufám, že si prožila okamžik štěstí, že bolest odchází. Pak krásně spala a pomalu oddychovala. Pak ji veterinářka odnesla pryč vše ukončit. Byla středa 21.1.2009 - odešla ve věku šesti let, pěti měsíců a dvou dnů. Stále se ujišťujeme, že naše rozhodnutí bylo správné, ale už se zřejmě skutečně nedalo nic dělat a i veterinářka se dala slyšet, že v té chvíli už byl její stav na pokraji trápení. Dokud to šlo, bojovali jsme, teď už bylo jasné, že další boj už není možný. Eliška nám dál zůstává ve vzpomínkách, nikdy o ni vlastně nepřijdeme. Bylo to ale moc moc těžké. Další morčátko již neplánujeme. Pokud budete mít jakékoliv zdravotní potíže s morčetem, vřele doporučuji MVDr. Chylíkovou z Animal Clinic. Je opravdu skvělá.
Jinak pro ty, kteří přemýšlejí, jaké kleštičky na drápky si na střihání pořídit, tak my používali tyto. Máme natočená videa, jsou poměrně malá, na prvním Eli žebrá (video je bez zvuku) a druhé video znázorňuje pojídání celé papriky (video je bohužel tmavší, ale je zase ozvučené :-) ).
Výsledky starších anket:
+
 |  |  | |
 |  |
 |
Již druhý den po narození jsem Elinku chovala, vešla se do dlaně a spokojeně mi v ní usnula. Na první fotce je mezi sourozenci právě druhý den po narození. Je označena růžovým puntíkem.
25.9.2002 nastal čas, kdy se měla Eli stěhovat k nám domů. Den předem nastaly velké přípravy jejího nového domečku. Ony ty přípravy se konaly nakonec celé léto, sušila jsem pampelišky, koupila čtyři balíky sena, koupila jesličky na seno apod. Do práce jsem si přinesla přenosku se senem a těšila se celý den, až ji přivezu domů. Kvůli nízkým teplotám jsme ji odvezli autem. Eliška přijela domů v malé přenosce se spoustou sena, aby se mohla zachumlat. Pelíšek už na ni čekal připravený. Hned nakoukla do misky a zbaštila pár zrníček. Ještě jsem ji večer vyndala a hladila, spokojeně si broukala. Pak seděla nečinně v koutě. A jelikož už bylo docela pozdě večer, šli jsme všichni spát.
Druhý den ráno žvýkala zrníčka a já zrovna musela brzo ráno odjet na jeden den do Německa. Rodiče ale odpoledne měli přijít domů, takže bylo postaráno, aby nebyla moc dlouho sama. A tak jsem byla v Německu s vypnutým mobilním telefonem a když jsme večer přejeli hranice zpět, zapnula jsem ho a přišel náhlý poplašný telefonát, že Eli nebaští, je úplně apatická, skelný pohled a vůbec nereaguje. Už jsem měla ty nejhorší představy a trnula jsem celou dlouhou cestou domů. Naštěstí chovatelka jejich rodičů a tedy i její jela současně k nám domů zjistit, co se děje. Když jsem dorazila, ona už byla u nás, na klíně Elinku baštící papriku. Tak jsem si oddechla, předělali jsme její pelíšek, jesličky pryč, na zem spoustu sena, horní část klece taky pryč, ručník přehozený přes 1/3 klece a postavení na zem do mého pokojíčku. Eli ožila a sama papala seno. Myslela jsem si, že je vyhráno. Leč druhý den, naštěstí jsem měla dovolenou, znovu skelný pohled, žádné samostatné baštění. Musela jsem ji krmit z ruky a přitom ji hladit, taky nesmělo být ticho, to přestala žvýkat i to, co měla v tlamičce. Prostě naprosto jasné projevy šoku, stesku po ostatních morčatech, změna prostředí. Během prodlouženého víkendu se situace začala zlepšovat, začala sama baštit.
Jednoho dne jsem si všimla podezřelých boulí po stranách bříška. Samozřejmě hned jsem začala přemýšlet, zda se mi nenadýmá případně nemá kokcidiozu. Jenže její aktivita byla naprosto normální, běhala po kleci a cpala se jako nezavřená. Jasno nastalo poté, co mi při hlazení Elišky něco zaťukalo do dlaně :-))). Eliška byla březí od pátého týdne svého věku se svým tatínkem a když jsem si ji přinášela domů, netušila jsem, že si domů přináším morčat více :-))). Dne 29.11.2002 nám porodila kluka Edu a holku Milly.
Zpočátku jsme měli problémy s ochočováním, byla dost vystrašená. Stále zalézala do domečku, když jsem ji pustila v chodbě, musela jsem ji nahánět, protože když jsem se k ní přiblížila a chtěla ji chytit a dát do domečku, zdrhala. Od doby, co se Milly narodila a dělala jí společnost až do nešťastného dne 21.12.2003, se Eli hodně zklidnila. A od doby, co byla sama, silně k nám přilnula, věřila nám a bylo jí fajn.
+ Millynka se narodila 29.11.2002 v 7:30 mojí Elince a jejímu tatínkovi a umřela 21.12.2003 při komplikované březosti po císařském řezu. Milly byla úžasné morčátko, živé, temperamentní, vůbec neposeděla, pořád běhala a žvanila. Občas mi vyskakovala přímo do náruče. O to horší bylo vyrovnat se s jejím odchodem.
A zde je deníček mojích morčátek :